Other

Co jim to zas vlezlo do hlavy?!

4. dubna 2010 v 17:06
No je to normální? Já jen teď prostě mám dobrý známky(až na 4/5 ze Zeměpisu)! Na tu samozřejmě prděj. No to je fuk ale oni(jako rodiče) mi říkají školní premiante!
Je snad celá zeměkoule na ruby nbo co? Jen pře mě anglina baví mám z ní dobrý známky!
Já už nevím jak jim to mám slušně bysvětlit ale dost už mě to začíná srát.!
No je fakt že teď aspoň dali pokoj s tím že se musím učit. Ale co to zas v tej hlavě maj?

Nějak začíná povadat akce Můj vlastní pokoj. Bych je měla trošku zase nějak natočit tím směrem že už to v něm prostě se ségrou nevydržím, a že nemám dost soukromí a že bych si to zasloužila za ty známky ve škole atd addt...

Hehe rodiče ještě furt nevědí o té dírcev  uchu . LOL to bude až to zjistěj xD

N nic já jdu.

Spim a Spim

4. dubna 2010 v 16:34
LOL! Šáro o tom jsi mi snad ani neměla říkat! Si to puoštim jako pohádku na dobrou noc xD.

Last day...

21. března 2010 v 10:10 | Spookie(autorka blogu)
Cítím že dnes už to skončí. Na dobro. Jednou pro vždy.
Nic jiného si už ani nepřeju. V tomto světě jsem izolovaná. Nemám kam se schovat. Slyším šepot. Něco mi neustále šeptá a já už blázním. Tenhle svět mě drtí jako housenku nějakej odpornec velkej černej pták. Už to tu nevydržím. Chci pryč.
Dnešek je poslední den v tom mím skurveným životě. Pronásledují mě Oni. Doktoři. Pořád nějací doktoři. Dělají jak moc mi chtějí pomoct ale zkutečnost je taková ze si jen chtějí pořádně namastit kampsy. Oni mi nepomáhají. Naopak mě srážejí úplně ke dnu. Poáhají mi? Ne jen mi víc připomínají že jsem jiná. Že už nechci žít. Že jsem blázen.
V hlavě slyším hlasy je teprve pět ráno a vzbudili mě ptáci kteří sedí venku na stromech. Cvrlikají ja jich tam tolik že se až divím, že větve pod nimi neprasknou. Že strom strom se nezaboří pod zem. Jdu za nimi. Na balkón ve druhém patře. Otevřu dveře ve svém pokoji a vstoupím na balkón. Ti ptáci všichni vzletí. Je to nádhera. Chtěla bych umět lítat chtěla bych být ptáčkem a uletět. Od toho všeho uletět a už se nevrátit.
Tak tam sedím na dřevěném balkóně v druhém patře a dívám se do dálky. Do té modři kterou se veli zlechka dere slunce.
Hlasy v mé hlavě šeptají. Já najendou cítím že mi něco přejelo po zádech snad chladný vánek? Né. Je to smrt. Ve své hlavě se táži. Tak takle umřu? Skočím z balkónu dolů? najenou jako bych ve své hlavě slyšela odpověď a cítím že mi něco dýchá na tvář. Né to poznáš zjistím to sama prostě se to stane. V tvůj poslední den budu ti dělat společníka. Se mnou se budeš moc dělit o vše co cítíš vyslechnu vše co mi budeš chtít zdělit. Nic mi nebude připadat trapné. Mluv o čem chceš. Jak by řekla farář Vyspovídej se mi dítě.
Najednou slyším jemné našlapování. Podívám se oknem do předsíně. Otec i máma tam jdou ruku v ruce. Vyletím ven z balkónu přímo za nimi jako nějakej malej uvřískanej capart. "Mami, tati kam zas jdete?!" skoro to na ně zařvu. Máma se dívá překvapeně ale to i táta"Jdeme do práce jako každý den." odpoví táta. Vztek se ve mě hromadí a zase na mě šeptají hlasy, hlava mě bolí a to co prý se mnou dnes celý den bude ta věc ten duch, démon nebo co to je mě snad jakoby obejme. A poví mi do mé hlavy Řekni jim vše co cítíš co to vadí dnes máš poslední možnost. Mluv s nimi. Aby si na tebe jednou mohli vzpomenout. Aby na tebe měli aspoň nějakou vzpomínku.
Do očí mo vhrknou slzy " Mami, tati...SAKRA! Vy workoholici! Nemáte čas na vlastní rodinu co Dášenka?! Co domov? Co příbuzní? A co já? Furt jen pracujete! Nedáváte nám žádnou lásku! Jen to co si zamanem.! Jsme ještě děti já i Dášenka. Potřebujeme vás k životu!" máma se na mě dívá jako na blázna, ostatně to táta taky. Mámě vytékají z očí slzy. Jde dál. Táta se na mě pořád ještě dívá"Jsi blázen Lucie. Máme vás rádi chceme vás jen zabezpečit. Chceme pro vás jen to nejlepší." podívá se na mě a jde pryč.
A pak se všichni divěj že se mnou něco je.
Celý den mi utíká tak hrozně pomalu. Myslím na vše a při tom myslím na nic. Myslím na věci co nedávají smysl.
Jsem po snídani převlýklá v ruce držím kocoura kterého mám od sedmi let. "Koucourku pojď se projít." a v tom mi to dojde zahrada. Jedíné místo které mi vždy připadalo bezpečné. Mám jít do zahrady? Takže tam to skončí? A nejednou vidím toho komu jsem se vyspovídala tomu ským jsem se celé ráno zmítala ve svých myšlenkách. Je celý zahalený do černého kostnatý bílí obličer s jedním okem rudím jako krev a s druhým okem modrým jako nebe dnes ráno. Ústa má zašitá a ze zad mu trčí velká černě černá krídla. Myslím takové jako mají andělé.
Divá se na mě. Ano tam. Ještě se uvidíme pokud chceš. Byl jsem chlapec starý jako ty a vše semou bylo stejně jako s tebou. Pokud chceš můžeš být taková jako já. Pomáhat lidem odcházet a být na věky věků. Teď tě opustím jestli jsi se rozhodla vem si na krk tenhle přívěšek. Dovede tě za námi. Mrtvími anděli smrti.
Poté zmizel. Vezmu kocoura několikrát ho podladím a postavím zase na zem. On umírá doktor říká že neví co s ním je a že můžeme jen čekat až se něco stane. Mám ho už sedm let. Mého chlupatého jediného věrného přítele.
Poté se zvednu z balkónu zase všichni ptáci odletí a pomalím krokem jdu do zahrady. Pohladím po tváři svou ještě spící čtyřletou sestřičku. Scházím ze schodů. Otemírám dveře na zahradu a jdu po ní. Okolo mě motýli hlasy v mé hlavě šeptají moje jméno. A věrný kocour jde vedle mě.
Jdu do takového snad jakoby úkrytu kam jsemchodívala když jsem byla malá. Lehnu si a koucour vedle mě. Dívá se na mě těma modrýma očima.
A pak se to stane. Pukne mi srdce u vnitř těla. A mému kocourkovi také.
Oba dva tam ležíme mrtví. A čekáme co bude dál.
 
 

Reklama